Luboš Šimovec

 Ač od narození tělesně postižený ( vrozená amputace obou horních končetin v zápěstí a v předloktí, pravá dolní končetina nad kotníkem), snažil jsem se vyrovnat ve všem svým vrstevníkům.  Včetně sportů a speciálně jízdě na kole, která mne velmi bavila. Když mi babička v sedmi letech koupila první kolo (Pionýr), jásal jsem nadšením. Na tomto kole jsem absolvoval svoje první závody. Starší kluci vytyčili trať, děvčata z proutí upletla věnce a jelo se. A přišla první výhra. Věnec sice pro příjezdu domů sežrala koza, ale to vůbec nevadilo. bylo „našlápnuto“.
Později jsem jezdil na Esce s tříkolečkem vzadu a s berany nahoře kvůli lepšímu ovládání brzd.  Další závody, amatérské, jsem absolvoval jako svazák (člen SSM).
Kolo bylo půjčené od bývalého závodníka favoritu Brno, který už nejezdil. Půjčil mi kolo, které seřídil, promazal a dal mi několik rad. Po několikaměsíčním tréninku a několikeré opravě defektu galusky (dnes už málokdo zná ten postup) jsem závod absolvoval. Překvapivě jsem ho vyhrál (ostatní „svazáci“ se asi věnovali víc jiným zálibám…), ale protože pohár byl putovní, tak mi nezůstal. Musel jsem jej do trvalého vlastnictví vyhrát třikrát po sobě. Na druhém ročníku jsem se potkal i s tehdejšími profesionály, kteří jeli kritérium v hlavní kategorii. To byla jiná cyklistika. Když jsem se poptával po nějakém lepším závodním kole, nabídl mi Milan Jurčo (tehdejší reprezentant a člen Interu Bratislava) závodní kolo za cenu, ze které se mi protočily panenky. Takže nic! V té době se těžko sháněly jak závodní kola, tak i galusky. A když, tak jedině podpultovní. Svoje opravdu závodní kolo jsem sehnal přes známé známých a jen za poukaz na jeho koupi jsem zaplatil 1 500,-Kč.  To bylo víc, než můj tehdejší čistý měsíční výdělek.

  Na opravdovou cyklistiku jsem si musel počkat až po r. 1989, kdy jsem byl pozván na závody handicapovaných do Rakouska. Do závodů mne nepustili, protože jsem neměl závodní licenci. Na několika dalších závodech, ať už časovkách nebo závodech s hromadným startem, jsem už dosáhl několika umístění do třetího místa. V následující sezóně si mne všiml trenér mládežnického oddílu SKP- Duha Lanškroun Jiří Vodička a nabídl mi spolupráci. Mne tato spolupráce posunula o velký kus dopředu. Měl jsem veškeré technické vybavení, servis i odborné trenérské rady. V tomto roce jsem na mezinárodním mistrovství, které se konalo v Lanškrouně, poprvé porazil Josefa Lachmana, držitele stříbrné medaile z paralympiády v Soulu. A abych se mohl věnovat cyklistice na vrcholové úrovni (do té doby jsem pracoval v jedné fabrice a v noci si přivydělával jako hlídač u bezpečnostní firmy), právě Jirka Vodička po zjištění, že mám maturitu, jel do Prahy a jako na stříbrném podnose mi předložil možnost studia na vysoké škole. To byl pro mne významný mezník v mé sportovní kariéře. Byl jsem přijat na FTVS UK v Praze, stal jsem se členem Vysokoškolského sportovního centra a mohl se plně soustředit na cyklistiku a studium. Za působení v SKP – Duha Lanškroun jsem se nominoval na paralympiádu V Barceloně. Nominace byla určena na základě výsledků v r. 1991 a začátku r. 1992.  Podařily se výsledky jak na domácích závodech, tak i na zahraničních. Trénoval jsem podle doporučených rad nejen Jirkových (Vodička), ale i reprezentačního trenéra z Prahy a také slovenského samorosta zo Zvolena Ivana Kolera. Cyklista-  trenér tamní mládeže nadšený pro cyklistiku (posléze jsem poznal, že nejen pro cyklistiku), který jezdil ve svých jednapadesáti letech na tréninky na kole v klubku svých svěřenců. (tady musím vysvětlit, proč na Slovensku; tehdejší ČSFR se starala o všechny reprezentanty, ať byli z Prahy / M. Stark/ nebo z Handlové a v přípravě  i  podmínkách pro handicapované byli  Slováci o krok vpředu. Protože se už mluvilo o rozdělení a já byl napůl Slovák po otci, tak mi tak trochu nadbíhali. Ubytování v rehabilitačním středisku Kováčová, stejně tak rehabilitace a strava. A když k tomu přičtu nesrovnatelně lepší kvalita silnic v té době, naprostá spokojenost. Na tréninky v okolí B. Bystrice a Zvolena vzpomínám dodnes. Např. trénink v kopcích završený cílem na vrcholu sjezdovky nad Očovou byl zážitek. V půli kopce asi na 130. km jsem Ivanovi řekl, že už nemůžu, musím zvolnit. „Ťahaj, do piči“ zaznělo z toho hnusného, zpoceného a únavou zkřiveného ksichtu. A začal mi odjíždět. Tak to teda ne! Aby mně ujel dědek!? Zmáčknul jsem se, dojel ho a pomalu se vzdaloval. Tep na 190. Na krátkém mírném návrší že si odpočinu, když najednou z louky se na mě řítí dva pastevečtí čuvači. Z posledních sil jsem jim ujel do dalšího krpálu a na vrcholku už jsem přestával i vidět… Takový tep už hodinky ani neukazovaly, jen pípaly!! Kouknu pod sebe.. a na té rovince si jede Ivan pěkně pomalu a drbe ty psiska za ušima…

   A jednu na závěr; Po jedněch závodech seděli trenéři Interu Bratislava, Dukly Trenčín, Dukly B. Bystrice a dalších oddílů v hotelu na Sielnici a popíjeli (ne Slovensku nic neobvyklého). Když byli v nejlepším, tak Koler nastavil sázku, že postaví Starka, mně a jedno „eso“ proti třem z každého oddílu na časovku Zvolen – B. B, a zpět. Ale s mírným náskokem. A položil na stůl 10 000,-Kč.  Než jsem šel spát, jen jsem zaslechl, že jsem ze stejného oddílu „od policajtů z Lanškrouna, jako Trkal, a jestli ten dojede..?“ Ti trenéři do toho nakonec nešli, přestože např. Miro Lipták z Trenčína byl tehdy extra třída! Ale mě vzbudili v půl druhé v noci, abych odvezl Ivana domů do Zvolena pro jeho naprostou „indispozici.“ Ale v devět ráno už čekal na další trénink na náměstí u valašky… Ale to už je zase jiný příběh…   

   V roce 1992 jsem všechny závody absolvoval z plné přípravy a v červenci jsem jel etapovou jízdu z Aše do Čierne n. Tisou. V deseti dnech  1 830 km.

  Kromě dalších závodů se mi podařilo obhájit vítězství na Světovém týdnu cyklistiky v Rakousku, braný neoficiálně jako Světový pohár.

  Celá příprava ale směřovala k jednomu jedinému, a to silničnímu závodu na Paralympiádě v Barceloně. Tehdy se nejezdila časovka, ani závody na dráze. takže jediný pokus po několikaleté přípravě!

  Závod se uskutečnil až ke konci tohoto sportovního svátku a zatímco třeba oštěpaři si to „odházeli“ hned ten první a pak tam tři týdny jen šmelili odznáčky, váleli se na pláži nebo chodili po Ramble,  my cyklisté jsme v tom úmorném vedru trénovali a ladili formu. Přidělili nám jednoho řidiče; který měl plnit úkol jako „nosič vody“.  Jmenoval se Pako (lehce zapamatovatelné jméno) a jezdil v Passatu polepeném olympijskými symboly. Těmto autům dávali ostatní řidiči přednost. Jeli jsme na trénink směr na Tarragonu a on vezl traťovky a pití. Na 70. km na obrátce měl čekat. Když jsme tam přijeli, nikde nikdo.  Za pár drobných, co jsme měli u sebe, jsme si koupili pití a sušenky na cestu zpět. A Pako? Ten na nás čekal u hlavní brány olympic vilage! Fakt přiléhavé jméno!

Na start samotného závodu, který vedl hlavně po barcelonských ulicích a jel se na několik kol, aby po součtu dávaly přibližně 60 km, se postavilo asi 40 závodníků z celého světa. Například i z Mongolska (dlouho mi nešlo do hlavy, jak můžou na těch širých plánech mezi jaky trénovat). Za nás jsme v nanší kategorii jeli dva. Josef Lachman a já. Měli jsme domluvenou taktiku, která ale vzala za své hned po prvním kole. Na Pepu, který byl tempař, příliš členité a já jako nováček jsem se držel víc ve středu pole. Že jsem zvolil zlatou střední cerstu, se ukázalo ve třetím kole, kdy jsme v zatáčce po prudkém sjezdu  viděli v příkopu asi šest závodníků z jiné skupiny (LC – 1 částečná amputace ruky). Kvůli malé chybě organizátorů; zapomněli vypnout časovač závlahy a ten se spustil v průběhu závodu. Voda tekla i po silnici a za zatáčkou vytvořila louži.

  Naše skupina, už bez slabších jedinců, jako např. ten z Mongolska, ukrajovala kilometry a já si tipoval, kdo bude mít na konci v té výhně v městských ulicích nejvíc sil. Pepa mi občas poradil, na koho si víc dávat pozor. Těsně před cílem bylo prudké krátké stoupání a pak dvěstě metrů rovina do cíle. V posledním kole nás bylo jen asi devět. Tušil jsem, že ten „brdek“ rozhodne. Na úpatí se natlačili dopředu Kanaďan a Francouz. Šli ze sedla, což já nemohl, protože jsem měl tak zpocené ruce, že by mi při záběru sklouzly z řídítek (v té době jsem jezdil s klasickými berany bez úprav) a tak jsem to tlačil v sedle. Nahoře jsem byl druhý za Kanaďanem. On spurtoval v cílové rovince víc vpravo a já se schoval ještě víc k bariéře, takže když se ohlédl, neviděl mě. Když jsem mu vyjel z „háku“ doleva, v cíli mi chyběly opravdu jen centimetry. Když mě uviděl vedle sebe, lekl se. V tu chvíli netušil, že mu to vyšlo a krčil rameny. Já věděl, že jsem (až) druhý! Leželi jsme vedle sebe na silnici a když jsem mu šel gratulovat, pro křeče v nohou jsem zakopnul a prošlápl mu výplet předního kola. Určitě to nebylo: „to máš za to, hajzle!“.

   Po závodě a vyhlášení všichni kluci z Čech jeli do vesnice po vlastní ose, jen já jsem se za odměnu svezl klimatizovaným „parníkem“, což byl obrovský autobus. Kolo jsem nechal naložit do přistaveného nákladního auta. Pak jsem ho tři dny hledal, protože se ztratilo! Kluci si ze mě utahovali: „Co máš z kola, hlavně, že máš medaili!“. Celé vedení i organizátoři hledali, nabízeli mi průběžně asi tři jiná kola, která také neměla majitele. Vypadali velmi zklamaně, když jsem jim řekl, že to taky není moje kolo.

  Třetí den ráno ležím na pokoji, naštvaný sám na sebe, že nemůžu jet s ostatními na projížďku, když zaslechnu:

 „Šimi, našlo se tvoje kolo!“

 „Kecáš“, odpovídám. Jdu dolů a fakt; moje kolo stojí opřené o zeď hned vedle vchodu našeho domu! Nevím, kdo a kdy ho tam dal, ale bylo tam. Čest organizátorům.

  Barcelonská mise tedy byla splněna.

     Na mnoha tiskovkách i besedách jsem slyšel: „Několik centimetrů, jo? To jsi nemohl trochu šlápnout?“  

Vysvětluj to někomu, kdo nikdy nezávodil na kole?!?

 Celá sezóna 1992 mi vyšla, myslím, výborně. Celkem jsem absolvoval 32 závodů,  z toho 30 vítězně a jen dvakrát jsem skončil druhý. To byla již zmíněná Barcelona a pak Mezinárodní mistrovství Belgie, kdy jsme s Lachmanem, kterému zdejší profil vyhovoval,  provedli naši domluvenou taktiku a do cíle přijeli s velkým náskokem.

  V roce 1993 jsem si naplánoval méně závodů s cílem soustředit se na domácí Mistrovství republiky, Mistrovství Evropy (Francie) a obhajoba Světového poháru v Rakousku. K tomu účast v závodech, které mi seděly svým profilem. Hlavně na Slovensku, v Rakousku a Německu. A taky stejně důležité; úspěšně zvládnout zkoušky z anatomie a fyziologie a postoupit do dalšího ročníku na fakultě.

Na studia v mém už pokročilejším věku velmi rád vzpomínám. Studoval jsem dálkově, protože denní studium při vrcholovém sportu dost dobře nejde. Soustředění, závody,  přesuny. Spočítal jsem si, že v roce 1992 jsem za půl roku před odjezdem do Španělska doma pobyl pouhých 21 dní.  Při přejezdech ze soustředění na závody jsem se doma jen přespal, otec se z okna podíval na své auto, aby viděl, že jsem ho nikde neodřel a já hned ráno zase odjel (dodnes jsem mu za to vděčný).

 Dálkové studium mělo také svá úskalí. Například taková jóga; to byl předmět, kde se na zápočet muselo docházet na přednášky. Já ale objížděl závody, takže jsem byl zkoušen ústně. Dostal jsem publikaci, ze které jsem toho moc nepochytil (jing, jang, ajurvéda, hatha jóga, aštanga jóga, ninjása jóga atd.) a nic mi to neříkalo. Vzpomněl jsem si ale na bývalého kolegu z práce, který jógu vyznával a napsal o tom knížku. Tak jsem si ji od něj půjčil, pár týdnů studoval a přijel na ústní. Po skončení jsem byl dokonce pochválen a byla mi nabídnuta spolupráce na katedře. Zdvořile jsem odmítl a poděkoval za nabídku. Tolik ztraceného času!

  Ač jsem na fakultě trávil víceméně jen víkendy, znala mne celá škola. Nejen proto, že ve vestibulu byla moje fotka (vedle jiných úspěšných reprezentantů vysokoškoláků), ale hlavně tím, že jsem si rozkládal studium na více semestrů. Takže vždy v říjnu jsem začínal ročník s novými spolužáky. Takže s jedněmi jsem absolvoval soustředění na vodě, s jinými soustředění na horách, s dalšími pak atletiku. V roce 1994 jsem byl v plné přípravě na MS v Belgii a do toho jsem se musel zúčastnit soustředění, které obsahovalo cyklistiku a sporty v přírodě, jako orientační běh apod. Domluvil jsem se s vedoucím pro cykloturistiku, že budu trénovat sám. Společně vyjedeme, společně přijedeme do tábora. Tři hodiny mezi tím jsem trénoval. Jednou v poledne vyhlásila paní vedoucí celého kursu, že odpoledne se poběží patnáctikilometrová trať v lese. A na čas! Chtěl jsem se omluvit, ale nepřicházelo v úvahu: „ No, prosím vás, takový reprezentant přece musí zvládnout po dopolední třicetikilometrové rekreační projížďce i pár kilometrů v lese. A trénovat si můžete večer. Před lety tady byl jeden veslař,  ten si přivázal loď mezi dva stromy a vesloval si před večerkou.

   Nemohl jsem přece shodit jejího asistenta a říct popravdě, že jsem to dopoledne jel ostrých 120 km s průměrem 39,6km/h. Všichni z našeho kurzu se culili při představě kola přivázaného mezi dvěma stromy!

 Jindy na lyžařském kurzu jsem já jediný na svah vyjel první den bez hůlek. protože jsem trochu lyžoval už předtím, šlo to. Druhý den ale na nástupu stáli bez hůlek všichni. Taková to byla parta.

  Jeden večer nás šlo asi šest na blízký plavecký bazén. Spolužáci mne požádali, abych koupil vstupenky. Nebyl by to problém, kdybych zrovna neplnil podmínku sázky 48 hodin mlčení! Když jsem to složitě s paní pokladní vykomunikoval a nesl ostatním lístky, paní mne nahlas politovala: “Chudák, nemá ruce a ještě je hluchoněmý“. Spolužáci málem spadli ze židlí…

  Ano, bylo veselo, ale ne pořád. Jeden rok při příchodu na studijní oddělení před začátkem dalšího rozloženého ročníku mě mladá paní uvítala slovy:  “Dobrý den pane Šimovec, já na vás celé léto myslím“. Řekněte, koho by taková slova nepotěšila?

 „A hned vám řeknu, proč. Přes prázdniny se změnila celá koncepce vašeho studijního oboru, jsou tam nová témata a vy si musíte nejen doplnit tu jednu zkoušku a dva zápočty, co vám chybí z minulého roku, ale musíte znovu úspěšně udělat osm zápočtů a šest zkoušek. Máte na to devět měsíců, protože jednou rozložený ročník už dále rozkládat nelze!“  

 Zlaté roky na univerzitě!  

Rok 1993 začínal jako předešlé, ze zimního „domácího soustředění“ v obýváku na trenažeru, které je všeobecně mezi cyklisty velmi oblíbené, jsem prokládal  tréninky venku. Samozřejmě jen v přijatelném počasí, což jsou suché silnice. Vzpomínám na jeden sobotní, kdy mi kamarád triatlonista navrhl na asi 100 km  „švih“ v okolí brněnské přehrady. Bylo nádherně, sluníčko svítilo, nebe bez mráčku a venku -10 °C. Lepší počasí jsme si nemohli přát! Teplé oblečení jsem měl, termo láhev na pití taky, tak jsme vyjeli. Směr Brno z jihu pěkná rovina, kolem přehrady jemně zvlněná, i jsme se projeli po ledu (já s jedním pádem): „Tak nemůžeš, z ledu na břeh jedině kolmo, protože led je trochu šikmý“.

 Aha, tak další zkušenost, která se mně může v životě třeba hodit…

 U Tišnova jsme to otočili směr bydliště. Ale to už začalo sluníčko zapadat, citelně se ochladilo a mě začala být zima.  Jel jsem v háku a koukal jen na zadní kolo parťáka a jeho elypsovitý převodník; mezi triatlonisty velký hit!

 Když jsme místo doleva jeli rovně, což mi v hlavě vyšlo na nějakých 20 km navíc, ani jsem neprotestoval. Jen toho sluníčka svítilo čím dál míň. Pak kolem lesa nesvítilo vůbec. A teplota najednou padla na -30 °C! Alespoň já to tak cítil.

V jednu chvíli jsem zahlédl pás půl kilometru osvícené silnice, zastavil jsem a šel pěšky vedle kola, abych pochytal co nejvíc paprsků na černé čapáky, termobundu i návleky na tretry. Parťák zastavil a vrátil se pro mě.

 „Proč nejedeš?“ zeptal se, když viděl, že nemám defekt.

 Ani jsem mu neodpověděl. Měl jsem tak ztuhlé svaly v obličeji, že jsem nemohl ani mluvit. Vypil jsem poslední dva loky ledového ionťáku z termobidonu, nasedl a jel stejným stylem, jako před lety na tréninku, když mne chytl „hlaďák“. Nevnímal jsem nic kolem sebe. Při loučení (bydleli jsme dva kilometry od sebe) se Slávek zeptal, kam pojedeme zítra?

 „Jeď si třeba do prdele“, myslel jsem si, ale pro ztuhlé mimické svaly jsem to ze sebe nedostal, jen jsem mu mávnul na pozdrav. Doma jsem rozmrzal asi dvě hodiny v horké vaně a přemýšlel, s kým jsem to vlastně jel?

  Večer jsem mu zavolal a omluvil se za nekamarádské rozloučení. A taky, že v neděli udělám změnu a sednu na trenažer. Až později jsem se dověděl o jeho otužileckých aktivitách. Chodil v létě plavat, to jsme si párkrát zaplavali i spolu, ale on plaval každý den. I v zimě! Dokud nezamrzlo, tak na starém kole k nejbližšímu rybníku.  A když zamrzlo, tak ke splavu. To je asi 10 km tam, asi hodinu se čvachtal a pak 10 km domů. I v tu sobotu! 

 No jo, existují výjimeční lidé, kteří se vymykají  běžnému normálu… Cykloturista Jan Tomšíček, který kromě jiných cest uskutečnil výlet na kole z Čech až za Ural do Vladivostoku, tam si dam „maróženoje“ a jel zpátky.

Nebo Petr „Yetti“ Zeman. Svoji cestu napříč Afrikou pěšky popsal v knize Afrika…? no problem.  Když mi vyprávěl zážitky, nechápal jsem, kde on i jiní berou odvahu podstoupit taková dobrodružství. 

  Ale zpět k závodům. Jak už jsem se zmínil, rok 1993 byl rozvržen na dva výkonnostní vrcholy. Prvním bylo ME ve Francii. Dráha se nejela, jen silniční závod. Trať by mi měla vyhovovat, byla velmi členitá, část v městské čtvrti, část v přírodě. Krátká prudká stoupání, technické sjezdy, asfalt ne zrovna kvalitní…

  Hned po příjezdu jsme měli absolvovat trénink na uzavřené trati. Ostatní kluci se převlékli a bez odpočinku po cestě sedli na kola. Já jsem se rozhodl nejet, protože jsem měl hlad a cítil únavu po dlouhé cestě. Při trenérově výtce („nebudeš vědět, kudy vede trať!“) jsem si vzpomněl na Jirku (trenéra z Lanškrouna), kterému na dobře míněnou radu junior Marek Tichý opáčil: “Chytrý závodník ví, co má dělat!“.

  Já si trať prohlédl ze sedadla spolujezdce. To mi stačilo, abych si uvědomil, že to nebude lehký závod!? Okruh měřil 12 kilometrů a jel se šestkrát.                 

  V naší kategorii měly státy jako Španělsko, Německo, Itálie, Rakousko vícečlenné zastoupení, což je vždycky výhoda.  Se mnou i Pepa Lachman. Velmi zkušený a chytrý závodník. Na startu byla cítit velká nervozita, venku výheň, protože teplota ve stínu byla 36 °C a celá trať byla ve stínu jen výjimečně. Nástup střídal nástup, my si hlídali čelo závodu a střídali se v zachycování úniků.

 Zhruba v polovině vyprovokoval únik Francouz na rovince před nejprudším stoupání. Já byl trochu schovaný a chtěl si po předešlém pokrývání úniku orazit za Pepou. Ten ale křikl: „Šimi, jeď!“ a uhnul mi. Tak jsem jel. Na konci stoupání jsem soupeře dojel. Byl to Ceria, který v Barceloně dojel za mnou třetí. Asi dvě kola jsme jeli spolu, poctivě střídali a postupně zvyšovali náskok. Na rovinkách se snažil jet za mnou a kopce rval nadoraz. Chytrý závodník. Tak jsem si na rovinách nechával rezervu, co kdyby… Dvě kola před cílem to přišlo. Vyjel z háku a do kopce zase nadoraz. Do půlky jsem jel za ním a v momentě, kdy přehodil na lehčí, jsem šel ze sedla a rval to taky. Nekoukám za sebe a šlapu, co to jde. Sedl jsem až za horizontem, ohlédnu se a …on nikde. Skoro jsem se lekl. Zalehnout a šlapat. Pomalu jsem se mu vzdaloval.  Ale neúprosné horko a smrad z roztaveného asfaltu mi taky nevoněl. Ale co, stejné to mají i ti za mnou.

Docházelo mi i pití. Druhý bidon už byl prázdný. Kdyby tu byl Pepa, ten by mi jistě podal svůj. Nevím, jak to dělal, ale v každém závodě vypil polovinu toho, co já.  Ve stoupání, kterých bylo na okruhu několik, stáli mechanici různých států, jen čeští nikde. My totiž z úsporných důvodů jeli jen s trenérem. A ten stál v posledním stoupání před cílem a hlásil náskok nebo ztrátu. Vyřešil jsem to tak, že při míjení německých (francouzkých jsem si nedovolil už z podstaty, že jejich domácí kluk mě stíhá) mechaniků jsem gestem a pár slovy požádal o vodu.  Kupodivu mi vždycky jeden vyždímal houbu za krk a na záda. No super!

V posledním okruhu jsem křikl, že prosím o hodně vody (půl kola jsem v paměti skládal německá slovíčka), celý kbelík. Trochu jsem u nich zvolnil a  opravdu mi mechanik za běhu vylil za hlavu snad osm litrů. Špatně jsem viděl přes brýle, teklo ze mne jako z vodníka, ale osvěžení nade vše. Dával jsem si hrozný pozor na chyby.  Vyhýbat se dírám a kanálům, taky roztopenému asfaltu, v ulicích nejezdit blízko lidí  u bariér. Na pár vteřin přišla vzpomínka na Janu Novotnou, tenistku, která vedla ve finále Wimbledonu 6 : 1, 4 : 1 a 40:15 při svém podání a přesto prohrála. Psychicky to nezvládla. Nechtěl bych skončit s defektem těsně před cílem. Hlavně klid stejné tempo. Když jsem projel snad po nejtěžším závodě do té doby do cíle, nebylo žádné slavení. Žádné ruce nad hlavu. Bez zastavení jsem vjel na kole až do vestibulu sportovní haly k toaletám. Tam jsem položil kolo, strčil hlavu do umyvadla a pustil studenou vodu. Asi pět minut chladící tekutiny. Tam mě našli kamarádi i pořadatelé, jak sedím pod umyvadlem opřený o zeď.

 Pak už jen „formality“. Nástup na bednu, vyhlášení, navléknutí dresu pro Mistra Evropy, medaili na krk, poháry a národní hymna. Pak poslední a už pravidelný rituál na velkých závodech; předání vzorku pro antidopingovou komisi. Na ten čekali komisaři trochu déle. Celkem logicky.

Když už jsem nakousl ten doping, tak si dovolím pár vět. Dopingové kontroly se konaly pravidelně na všech větších závodech. Ti, kdo skončili na „bedně“, chodili automaticky plus náhodně vybraní. S některými komisaři už jsem se znal, protože jsme se potkávali často. Nikdy nebyl sebemenší problém. Snad jednou; to bylo před ME v Německu v r. 1995 a já deset dnů před odjezdem dostal střevní virózu a po vynechání závodů na dráze jsem stihl ty na silnici (časovku a silniční závod).

  Při dopingové kontrole jsem komisařům dal malý štosík receptů a lékařských zpráv s latinskými názvy, které jsou celosvětově rozluštitelné a vysvětlil jim svůj zdravotní problém. Samozřejmě jsem se cítil trochu nervózní, co kdyby něco lékař nechtěně opomněl (ta ostuda potom!), ale protože jsem nebyl informován o rozboru vzorku B, tak bylo všechno v pořádku.

  Maně jsem si teď vzpomněl na jedny méně významné závody také v Německu, kde v kritériu jeden Němec doslova létal. Sbíral body skoro na každém bodovaném kole, půl závodu jezdil vedle mne. Bylo mi to divné, protože na začátku sezóny se držel vzadu. Na začátku druhé poloviny závody jsem si při průjezdu cílem všiml bokem umístěné bílé cedule s nápisem DOPING KONTROLE! Nijak mne to nerozhodilo, byl jsem už zvyklý na blízkou asistenci při čůrání. Co mne ale překvapilo, že onen německý závodník se najednou vytratil z čela závodu. Koukám za sebe a on nikde. Divné.

  Po dojezdu a vyhlašování jsem ho potkal v civilu.

 „ Co se stalo, žes nedojel? Lehl jsi někde?“

„ Nein, aber ein raddefekt.“

  Dlouho mi vrtalo hlavou, proč německý závodník ausgerechnet na závodech v Německu nemá dostatečný servis, který by mu vyměnil kolo…!? No, nechtěl jsem spekulovat. Slyšel jsem, že doping už se dostal i mezi sport handicapovaných. Nějací vzpěrači i těžcí atleti už uvízli v síti kontrol.

  A aniž bych chtěl, nedá mi to a musím navázat. Jednou mne oslovil nějaký pán a že prý by mne rád testoval. Představil se jako doktor z jednoho sportovního institutu blízko Drážďan (Kreischa) a potřeboval by mne jako cyklistu otestovat.

„Podívej, jsi výborný cyklista, máš stabilní výsledky, nám bys poskytnul podklady pro výstupy a na oplátku dostaneš všechny výsledky testů pro tvůj  další sportovní růst.“.

  Příslib uhrazení cesty tam i zpět, ubytování, stravy, diet, kulturního i sportovního vyžití pro mne i pro kolegu z Pra

   Po pár dnech promýšlení a zvolení volnějšího časového úseku jsem kývnul.

 Po příjezdu na kliniku, která byla jedna z nejmodernějších v Německu, jsem se zeptal přímo:

 „Vždyť vy máte spoustu sportovců, jste daleko větší stát s větší základnou, tak proč zrovna nás, Čechy, chcete testovat?“

  Chvíli se ošíval; a pak to z něj vylezlo. Že je sice pravda, co se týče množství sportovců, i výsledky někteří mají, ale…

„U nás byl mnoholetý program na bázi kontrolovaného dopingu z dob NDR a nemáme jistotu, že to někde tajně (jak jinak taky?!?) nepokračuje. Sledujeme vás dlouho, ověřujeme si vás i podle hodnot z dopingových kontrol a jsme si téměř na sto procent jisti, že jste čistí. A na tom my chceme stavět!“  A v tu chvíli mi to začalo zapadat do mozaiky…

  Celý pobyt a zážitky z tohoto týdne by byly zase na delší vyprávění…

Po několika telefonátech byl domluven termín testování, který se nekryl s žádnými závody a tak jsme vyjeli. Protože to bylo celkem blízko česko-německých hranic a cestu jsme znali, cesta probíhala v pohodě. U hranic na nás dokonce mávala hezká a atraktivně oblečená děvčata stojící u silnice. Milé rozloučení, byť jen na týden, s naší domovinou.

  Kliniku jsme podle ukazatelů našli celkem snadno. Hned u dveří nás přivítali zástupci zdejšího institutu. Nedříve nás ubytovali na zdejší ubytovně, která ale svým vybavením odpovídala našemu čtyřhvězdičkovému hotelu. Prostorný dvoulůžkový apartmán, kde nebyl problém mít na pokoji kromě cyklistického vybavení i kola. Ve společenské místnosti už na nás čekali pánové v bílých pláštích. Přednosta kliniky, jeho zástupce a dva pracovníci laboratoře. Nastínili nám svoji představu a plány testů na celou dobu pobytu. Dopoledne testování uvnitř na různých cvičebních přístrojích,  z nichž nejznámější nám byl klasický rotoped. Jeden mne ale zaujal víc. Byl velmi podobný elektrickému křeslu, jaké jsem občas viděl ve filmech. Kožené objímky, textilní popruhy podobné „kurtnám“ jakými se upevňuje náklad na autech,  elektrické kabely… To asi nebude „pomůcka“ pro nás. Byla, jak se později ukázalo. Dopoledne testy různé zátěže a intenzity,  odpoledne tréninky na silnici. Místo svačinky jsme měli v kapsách různé krabičky, od kterých vedly tenké vodiče k snímačům nalepených různě po těle.  Vlastní sporttester  už nemělo smysl vozit. 

 Stravování; to byly švédské stoly, které až na pár hodin byly k dispozici celý den. A ten výběr! Od mnoha druhů salámů, sýrů, vajíček na mnoho způsobů upravených až po ovesné vločky, musli s nejrůznějšími příchutěmi, jogurtů, dresinků, různé druhy salátů. No a kdyby nám nestačilo, tak ještě sladkosti; čokolády, oplatky, zákusky, marmeládové rolády…A samozřejmě ovoce. My jsme ale nepřijeli do výkrmny, takže jsme se drželi našich zažitých jídelníčků. Při uvedení do jídelny se nás asistent ptal, jestli nemáme nějaké speciální přání? V tu chvíli nás opravdu žádné nenapadlo.

 K tomu jen jeden dovětek. Toto stravování sloužilo asi třem stům klientům celého zařízení a celému personálu.  Pro zbytky jídla je připravena konev s užším hrdlem. Jednou jsem do ní nahlédl a přestože jsme přišli mezi posledními, na dně se choulil jen zbytek okousaného pečiva. Jak bylo trapně mému parťákovi, který si jednou místo zelného salátu nabral do misky nastrouhanou cibuli! Promýšlel prý i variantu nasypání cibule do kapsy, aby se při vyhazování do zbytků nemusel stydět.  Německá kázeň a disciplína byla v té době ještě příkladná.

(to by měla vidět naše školní mládež. Ve školních jídelnách se vyhazují ne kilogramy, ale tuny a tuny nesnědeného jídla. Působil jsem ve školství dvacet pět let, takže vím. Dnešní děti ve valné většině nesnídají vůbec a pak celou první hodinu ve škole nedávají pozor, protože přemýšlejí o tom, jakou pochutinku jim ta máma dnes nabalila. Pohodlnost rodičů a rozmazlenost dětí! Až do oběda nic teplého. A teplá polévka?  Dobrovolně jen zlomek školáků. Jó, kdyby byly každý den hamburgery nebo kyblíky z KFC, to by děti kvitovaly s potěšením!   Ale to jen takové zamyšlení.)   

 Kromě plánů testování na každý den včetně zatížení nám byl i naplánován program na každý večer. Jednou to bylo setkání s význačnou osobností, jindy pozvání na večeři od primáře kliniky, na další odpoledne při menším zatížení prohlídka historických Drážďan. Také jsme byli na koncertě symfonického hudebního tělesa. Skoro každý den něco. Docela jsme byli rádi za jeden volný večer na pokoji při knížce a přerovnání svých věcí.

  S úsměvem vzpomenu na jedno odpoledne, kdy jsme na odpolední vyjížďce zamířili do jednoho obchodu s cyklistickými potřebami. Představili nám jeho majitele, který v montérkách seřizoval na stojanu kolo. Je to bývalý mistr světa na dráze. Milý kluk. Dotáhl omotávku na řídítkách, zatlačil špunty a řekl, že se s námi rád projede. Nic proti, jen se nám moc nechtělo čekat, než se převlékne a připraví.

Ale on rozepnul zip na kombinéze, v cukuletu se z ní vyloupnul jako motýl z kukly a před námi stál kompletně oblečený cyklista v duhovém trikotu mistra světa. Velmi příjemná projížďka s tímto závodníkem.

  Ještě jiného mistra světa jsme měli možnost potkat. Nerad vůbec uvádím v tomto mém cykloživotě  konkrétní jména, ale zde udělám výjimku. Jako sportovec samozřejmě sleduju i jiné druhy sportů a fandím našim reprezentantům. K našim velmi úspěšným patřili v těchto letech skokani na lyžích. A samozřejmě také z Rakouska a Německa, Finska. Občas dobře „fouklo“ Polákovi, Japonci nebo Norovi…

  Jedno ráno sedím ve vestibulu a vedle na sedačce vidím obličej, který je mi povědomý.  Chlapecká vizáž, světlý knírek pod nosem. Kde já jsem ho jen viděl..?

   Při odchodu mi asistent řekl, že to je Jens Weissflog, olympijský vítěz a  mistr světa ve skocích na lyžích.

„Právě u nás podstupuje složitou rehabilitační kůru po vleklém zranění a dlouhodobých zdravotních problémech. Někteří už jej odepsali.“  (chápáno, že už má svá nejlepší léta za sebou). Spoustě vrcholovým sportovcům ukončilo kariéru zranění. Takřka denně o tom slyšíme v médiích. A ačkoliv jsem jej více osobně neměl tu čest poznat, v následujícím  roce na olympiádě (1994), kde triumfoval na velkém můstku, jsem mu vítězství moc přál.

Velkolepý návrat i za velkého přispění místního sportovně-rehabilitačního institutu.

  Naše dopolední testování probíhalo následovně. Po první dlouhé úpravě posedu na rotopedu se šlapalo v několika cyklech podle nastavené zátěže. Po ukončeném cyklu odpočinek, všichni přítomní rozbalili poskládaný papírový pás s mnoha sloupci čísel a něco spolu konzultovali. Většinou jich tam bylo tak pět, šest. Pak další cyklus a další konzultace. Já do toho taky kouknul, ale chytrý jsem z toho nebyl; vlastně to nebyla moje starost. Asi po hodině a půl, kdy ze mne lil pot, jsem požádal o ventilátor kvůli chlazení. Doma jsem jej používal běžně. Za chvíli ochotně přinesli jeden stojací, postavili jej přede mne a v momentě, kdy jsem se začal potit, jej zapnuli. Pár vteřin  super, pak najednou rozruch. Ohlédnu se, co se děje?  Papírový pás se rozbalil a vlál po celé zadní části místnosti. Asi vítr, Máchale!?  Zbytek jsem došlapal bez větrání. Druhý den ale už bylo všechno přestavěno jinak, zapisovač i s papírem byl na boku, obrazovky také jinde a před rotopedem připravený ventilátor. Slovo NEJDE tady neexistuje!

  Všechno probíhalo podle plánu. Až na jeden den. To měl být volný den jen s vyjížďkou na silnici tak kolem poledne. Tak konečně nastala příležitost se při snídani pořádně nadlábnout a ochutnat i jinak zapovězené dobroty. Nabrat si na dezertní talířek jen málo, abychom to snědli, nic nevyhodili a mohli si jít pro další. Takové ranní lukulské hody. Nevím, kdo to přirovnání vymyslel, ale každý ví… Asi po patnáctém malém přídavku sedíme už sami, spokojeně oddychujeme a koukáme kolem sebe, když tu najednou… rozletí se dveře a u našeho stolu se zastaví udýchaný asistent. Sedne si, vydýchá se a pak se začne omlouvat. Za co, proboha?

  „Víte, došlo k mimořádné situaci, přijel ministr zdravotnictví celé spolkové republiky (všichni víme, jaký byl rozdíl v žití v NDR a NSR), hodnotí se výsledky jednotlivých zařízení a na tom závisí i dotace. Ví i o vás a chtěl by vás vidět při testování.“

 „Není problém, kdy?“

 „Za hodinu!“

Tak to už problém byl. Oba jsme pochopili, že před „nejvyšším“ nemůžeme šlapat jako cykloturisté na nedělní vyjížďce (v porovnání; jako by v bazénu při tréninku sportovních plavců  koukal na „paní Radovou“, jak plave s drdolem nad vodou). Teď šlo o to, kdo bude šlapat jako první a pozvrací se…!? No, jdeme s hlavou na špalek.

 Naštěstí jsme na uvítanou absolvovali takový příjemný pohovor se všemi přítomnými z celé delegace. Ten trval asi 45 minut, pak 20 minut přípravy včetně naoko seřizování přístrojů a rotopedu, a pak už jsme se pomalu rozjížděli. Střední zátěž, nad čtyři sta watů jen chvilku. Pro jistotu.

 Celý personál byl velmi spokojen. To my taky. Hlavně proto, že všechno proběhlo „bez nehody“. Ten den čtyřicet kilometrů volně až večer.

  Samá pozitiva, všechno oukej. Až.., až na jednu chvíli. To přišlo na řadu to elektrické křeslo.

  Posadili mne na tu železnou bytelnou židli, připnuli mi pásy na ramena, kolem pasu, kolem stehna a na houpající se kotník koženou objímku a lanko, které vedlo někam dozadu za tu židli. Pak mi přilepili jednu elektrodu s káblíkem na tříslo a druhou u kolene. Doktor mi vysvětlil, abych se nebál, že to sice nebude příjemné, ale bude to trvat jen vteřinu. Tak dobře, když se nemusím bát!?

  Pak počítal od pěti do nuly: “Finf, fír, draj, cvaj, ajnc,…“ Pak mi vyletěla lýtková část s chodidlem dopředu.. a obrovská bolest ve stehenním svalu!

 „Fertik!“  Hotovo. Ale ne úplně. Přepásat, připnout druhou nohu, zase objímka a lanko dozadu. A po chvilce měření zase počítání.  Těch pět čísel pozpátku bude určitě to poslední, co i při pokročilém Alzheimeru zapomenu! Atu příšernou chvilkovou bolest. V obou stehnech mi cukalo ještě odpoledne. Bylo to prý nutné, protože podle tohoto testu vyvine sval maximální možný výkon bez ovlivnění sportovce, který se porovnává s výkony na tréninku. Ideální stav trénovanosti je při nejmenších rozdílech.

  Konečné výsledky jsem předal jednomu sportovnímu lékaři v Brně, známému i na této klinice. Ten mi pak vypracoval tréninkový plán, který mě v budoucnu zase posunul o něco dál. Jsem moc rád za tuto zkušenost.